Již podruhé stará knihovna vydává svá tajemství.
Po pratetě jsem zdědil knihovnu. Plnou. A tak se jí pomalu prohrabuji. Našel jsem při tom několik dětských komiksů, se kterými se s vámi podělím. To ještě nebyla ani jedna světová válka ani přetechnizovaný svět. Čas plynul pomaleji a lidská hloupost byla nějak víc člověčí. Nebo psí, kočičí, apod.
Aport!
Slyšíš? Běž, a rychle aportuj!
To je pes!! A ne, aby se hnul –
to ho ani nenapadne! Fuj!!”
Či si musím pro tu hůlku sám?
Že tě něco …! Ale uvidíš!
Za tohle tě krutě potrestám!”
myslí: “To jsem si to nadrobil!
Teď se na mne tuze zlobí pán.
Jakpak bych si ho zas udobřil?
zápalku teď schválně hází sem,
zkouší mne, zda vtip ten pochopím!
Budu poslušným a hodným psem!!“
chtěje dokázat své umění –
než však hloupou zápalku tu zvedl
hle, jak situaci promění!
Kočka Amálka naň dívá se:
“Ty jsi, Rigo, přece umělec!
Tohleto je pěkná legrace:
pán se zmohl na kotrmelec…”
Páni, staré časy. Moc pěkné.