Jak Zuzana proti své vůli ke štěstí přišla

Pohádkový svět

Pohádky máme rádi už pro ten dobrý konec. Postavy v příběhu se velmi snaží dosáhnout dobra a snaha a úsilí je nakonec odměněno. V tom si jsou všechny pohádky podobné. Teda, myslel jsem si to až do nedávna. Pak se mi dostala do ruky skotská pohádka: Studna na konci světa. Ta mě velmi překvapila, poněkud se vymyká naznačenému průběhu. Posuďte sami.

Cesta pro vodu

Byla jednou jedna stará vdova, která žila v malé chaloupce se svou jedinou dcerou, a to vám bylo tak pěkné děvče, že byla radost se na ni podívat. Jednoho dne si ta stařenka vzala do hlavy, že upeče plnou plotnu lívanečků. Na stůl si připravila vál, mísu mouky a džbánek vody. Ouha! Džbánek je prázdný, doma žádnou vodu nemá.

Zavolala tedy dceru, podala jí prázdný džbánek a řekla: „Zuzi, buď tak hodná a dojdi mi ke Studni na konci světa pro džbánek vody. Na lívance je nejlepší voda právě z této studny.

Zuzana s nechutí vzala džbánek a vydala se na cestu. Musela ujít spoustu mil, než ke studni dorazila. Jaké však bylo její zklamání, když zjistila, že studna je vyschlá.

Zuzana byla unavená a rozladěná, že se posadila ke studni a rozbrečela se. Neměla tušení, odkud by mohla vodu přinést, a moc dobře věděla, že s prázdným džbánkem se k matce vrátit nemůže.

Neuvážený slib

A jak si tam tak smutnila a plakala, vyskočil ze studny pěkný žlutý žabák se zářivýma očkama. Usadil se Zuzaně u nohou a podíval se jí do tváře.

žlutý žabák

„Pročpak pláčeš, milá děvenko?” zeptal se. „Mohl bych ti snad nějak pomoci?”

„Pláču, protože studna je prázdná,” odpověděla dívka, “a já teď nemohu mamince přinést domů vodu.”

„Poslouchej mě,“ zakvákal žabák potichu. „Mohu ti obstarat spoustu vody, když mi slíbíš, že se staneš mojí ženou.“

V té chvíli Zuzana nemyslela na nic jiného, než jak mamince přinést vodu na lívanečky, a ani ve snu ji nenapadlo, že by to žabák mohl myslet vážně, a tak mu ochotně slíbila, že se stane jeho ženou, jenom když jí přinese džbánek vody.

Ještě jí ani celý slib nevyšel ze rtů, a zvířátko už skočilo do studny a za další chviličku se studna naplnila vodou až po okraj.

Zuzana naplnila džbánek a odnesla ho domů. Na celou příhodu se žabákem si už ani nevzpomněla.

Noční návštěvník

Pozdě večer, právě když se s matkou chystaly ke spánku, ozvalo se u dveří chaloupky nesmělé „buch, buch“ a potom uslyšely, jak nějaký slaboulinký hlásek zpívá: „Ach, otevři mi dveře, mé zlatíčko, mé srdíčko, ach otevři mi dveře, má milovaná holčičko. Vzpomeň si, vzpomeň, co jsme si slíbili tam daleko v lukách, kde jsme se potkali.“

„Psst,“ řekla stařenka a zvedla hlavu. „Copak to je u dveří za hluk?“

„Ale,“ odvětila dcera, která byla docela vylekaná, „je to jen nějaký žlutý žabák.“

„Ubohé stvoření,“ pomyslela si ta dobrosrdečná žena. „Běž otevřít a pusť ho dovnitř. Venku je zima. Není to nic příjemného sedět tam na schodech.“

Zuzana velmi neochotně otevřela dveře. Žabák přeskákal přes kuchyň a usadil se u krbu.

Pozdní večeře

Jak tam tak seděl, začal zpívat další písničku: „Ach, podej mi večeři, mé zlatíčko, mé srdíčko. Podej mi večeři, má milovaná holčičko. Vzpomeň si, vzpomeň, co jsme si slíbili tam daleko v lukách, kde jsme se potkali.“

Dej tomu ubohému stvoření večeři,” řekla stařenka. „Nebude to žádný obyčejný žabák, když umí takhle zpívat.“

„To určitě,“ odsekla dívka podrážděně. Byla stále vyděšenější při pohledu, jak na ni to stvoření upírá svá zářivá očka. „Nebudu přece tak hloupá, abych krmila mokrého, slizkého žabáka.“

„Nebuď tak zlomyslná a krutá,“ napomenula ji matka. „Kdoví z jaké dálky k nám to ubohé stvoření přišlo! Vsadila bych se, že by nepohrdlo talířkem mléka.“

Dcera jí samozřejmě mohla říci, že žabák přišel až od Studny na konci světa; ale držela jazyk za zuby, došla do komory, přinesla talířek mléka a postavila ho před podivného malého návštěvníka.

Kletba zlomena

„A teď mi setni hlavu, mé zlatíčko, mé srdíčko, teď mi setni hlavu, má milovaná holčičko. Vzpomeň si, vzpomeň, co jsme si slíbili tam daleko v lukách, kde jsme se potkali.“

„Láry, fáry! Nevšímej si toho, to stvoření je hloupé,“ vykřikla stařenka a rozeběhla se, aby zastavila svou dceru, která už zvedala sekeru, aby žabákovi usekla hlavu. Pozdě – sekera dopadla, hlava odskočila, a ejhle! Na místě, kde předtím sedělo to stvoření, stál teď ten nejpohlednější princ, jakého jste kdy viděli.

Zuzana osvobodila zakletého prince
Zuzana osvobodila zakletého prince

Vypadal tak vznešeně a byl tak bohatě oděný, že ohromená dívka i její matka by před ním byly padly na kolena, kdyby jim v tom pokynutím ruky nezabránil.

„To já bych před tebou měl pokleknout, má drahá,“ obrátil se na uzardělou dívku, „protože jsi ze mne sejmula hroznou kletbu. Dlouhá léta jsem žil ve Studni na konci světa, a čekal jsem, až se objeví dívka, která se nade mnou slituje i v té ohavné podobě a slíbí mi, že se stane mou ženou. Ta dívka navíc musela být tak laskavá, aby mě pustila do svého domu, a tak odvážná, aby mi usekla hlavu, až jí řeknu. Nyní se mohu vrátit domů a ujmout se otcova království. A ty, laskavé děvče, půjdeš se mnou a staneš se mou nevěstou, budeš-li mne chtít.“

A tak děvče, které velmi nerado vpustilo a nakrmilo ošklivého žabáka, a aby se ho zbavilo, neváhalo použít sekeru, proti své vůli ke štěstí přišlo. Stalo princeznou.

Často si říkám, že děláme všechno proto, aby se věc nepovedla. A ono, světe div se, přesto se podaří.

Jedna odpověď na “Jak Zuzana proti své vůli ke štěstí přišla”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *